Na cestách - Andalusie 5

V cizích zemích je větší pravděpodobnost setkat se s druhem, co neznáme. Jednou navečer jsme se procházeli kolem hotelu a zaslechli zpěv, který nám nic moc nepřipomínal. I když jsme neměli žádný dalekohled při ruce, pokoušeli jsme se jít po hlase a vypátrat, koho to slyšíme. Byla jsem o krok napřed a najednou jsem měla dojem, že hlas jde úplně z druhé strany, než před chvílí. Zastavila jsem a koukám, asi 20cm ode mě sedělo na židli nějaké mládě. Nevím, kdo se v tu chvíli lekl víc. Ztuhla jsem a pokoušela se zjistit, co je zač, ale kromě kropenatého břicha jsem žádný poznávací znak neviděla. Muž na něj viděl z druhé strany a hlásil mi: „je to stehlík“! Takže to byl vlastně jen starý známý, který měl hlad a úpěnlivě volal rodiče. Krátce poté, co se nechal odhalit, odletěl.

To ale nebylo všechno. Večer jsme seděli na pokoji a najednou se mladý stehlík objevil na balkóně. Nevíme, jestli to byl ten samý, nicméně se tam usadil, nechal se vyfotit, poté se zaklofl pod křídlo a usnul. Měli jsme v plánu chvíli si „venku“ posedět, ale rušit jsme toho drobečka nechtěli. Ukázalo se však, že spí velmi tvrdě a naše přítomnost mu nevadila. Tak jsme tam strávili večer ve třech.

Ráno jsme se dívali, jestli tam ještě sedí, ale neseděl. Zbyla po něm na zemi jen malá vizitka. Snad ho jeho rodičové nalezli a nakrmili.